Kainar: Jakoubku, cos měl s tím andělem?

Z komentáře k LP albu 1118 2987 vydaného Supraphonem v roce 1982 a vycházejícímu nyní poprvé digitálně: Na této gramofonové desce, označené titulem uvádějícím pořad z Kainara už na scéně pražské Violy, znějí slova a verše jistě osobité. Když se začaly na konci třicátých let objevovat, mohly se zprvu zdát nebarevné, bez melodie a snad i neurovnaně. Jejich podobu totiž nikdy neurčoval zřetel k líbivosti, a proto do nich pronikaly i nepříjemné a šedivé, křehké a komické, šokující a bizarní úlomky reality. Setkávaly se v nich skutečné motivy s vymyšlenými představami. Ožívaly v nich všední věci a osudy, které jakoby byly vytrženy z přirozených souvislostí a nesnadno hledaly své pravé místo a svůj klid - jako je hledá člověk, který touží po svém štěstí a zároveň chce podávat nepřikrášlené svědectví "o světě, v němž žijeme". Tak to hlásal program, s nímž Josef Kainar v literatuře začínal...Kainarovy verše nenabízejí harmonický klid. Hledají své uplatnění, svou funkci v každodenních, nepatetických chvílích života našich současníků. Obracejí se ke čtenářům a posluchačům proto, aby rozjitřovaly a prohlubovaly náročným vědomím odpovědností jejich pocit života. A je možno uzavřít průvodní slovo zjištěním, že Kainar, když psal své básně - "pár malých blues, pár taktů naděje" - dovedl najít taková slova, který je sbližují i s mladšími generacemi a nepřestávají znít. Miloš Pohorský