Co se tenkrát nemohlo napsat

Jiří Haleš (*1936)
Chemik celoživotně se angažující v ochraně přírody, herpetolog a brilantní komentátor vlastní i naší společné minulosti. Po absolvování opakovaně reformovaného základního školství vystudoval VŠCHT. Absolvoval zkrácenou vojenskou službu, byl na chvíli dělníkem v Chemických závodech Sokolov a o něco déle analytikem v Geologickém průzkumu. Dále pracoval ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky Běchovice (zde si připsal dva nevýnosné patenty pro vytváření ultravakua) a kolem roku 1968 ve výzkumu světelných zdrojů Tesly Holešovice. Před hrozbou politických prověrek unikl až do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb. Zde jako analytik škodlivin životního prostředí a aplikátor bioindikačního monitoringu působil až do důchodu (1996). Je autorem několika knih („Moji přátelé hadi“, „Stopy v písku / Traces sur le sable“ aj.) a řady článků a odborných studií.
Tato kniha je okénkem do života autora, který s humorným nadhledem líčí své zkušenosti – a vzpomene při tom mimoděk řadu mezníků a osobností dějin druhé poloviny 20. století. Jiří Haleš utrácel peníze vydělané v zaměstnání za své zájmové činnosti – teraristiku, ochranu přírody (zejména herpetofauny), astronomii, speleologii, vulkanologii, přírodní fotodokumentaci a videotvorbu, za zřízení Ekocentra s biostanicí, projekty chráněných území atd. V době, kdy to před rokem 1989 prakticky nebylo možné, uskutečnil soukromé i skupinové expediční akce mimo sovětský blok. Působil v bývalé Jugoslávii, v alžírské Sahaře, ve Střední Americe i na souostroví Galapágy. Byl to leckdy malý zázrak vzhledem k tomu, že nebyl nikdy členem KSČ a po roce 1968 mu reálně hrozil postih. Některé popisy událostí a výsledky své činnosti, které tenkrát nebylo možno publikovat, předkládá nyní v tomto sebraném spise – a to způsobem „jak to bylo doopravdy“. Zvídavý čtenář bude překvapen…